Dojem z knihy: Národní třída (Jaroslav Rudiš)

Právě jsem dočetla Národní třídu. A tak tu teď sedím, zíráme na sebe a v duchu spolu rozmlouváme:
"Co jsi zač, proč si to udělala?"
"Copak? Nelíbila jsem se ti?"
"Nech mě být. Jsi divná."
"Tak na mě prostě nečum."
"Hm, kdyby to tak šlo."

Hlavní hrdina Vandam vypráví příběh o svém životě, rodině, sídlišti a také o tom, jak to tenkrát na Národní třídě možná bylo.

Vandam rád cvičí, zajímá se o války a vůbec to není nácek ("protože on má rád všechny lidi, když nedělaj bordel"). Občas, ač nerad, musí někoho poučit, což znamená, že mu prostě dá do držky, protože ten člověk se zrovna nechoval tak, jak se od něj očekávalo.

Na knize je určitě nejzajímavější styl, jímž je psána. Místy působí velmi poeticky a opakování slov či částí vět mi připomínalo odříkávání mantry. Jindy je naopak surový a mrazivý. Vyprávění se chvílemi mění v mystické obrazy, které působí nadpozemsky, ale kupodivu do příběhu skvěle zapadají.

Věty jsou krátké a dolaďují tak osobnost Vandama, o kterém si nemyslím nic jiného než že je to burák a debil, a to i přes to, že oba máme oblibu ve filmu Krvavý sport (teda já jsem ho milovala, když mi byli tak čtyři).

A víte, co je na této knize nejhorší? Že takového Vandama můžete potkat kdekoli. A někdy se mu špatně vysvětluje, že poučit opravdu nepotřebujete.

Jak to nakonec s Vandamem dopadlo a co se vlastně na Národní třídě stalo si přečtěte sami. Je to překvapivé, je to zajímavé. Určitě neprohloupíte.

Labyrint 2013, ISBN 978-80-87260-55-5, 152 stran.