Kniha roku 2014

Jelikož je zítra už poslední den roku, rozhodla jsem se Vám představit to nejlepší, co jsem letos četla. Sice bych mohla vybrat více knih, ale bylo by to trochu vaření z vody, jelikož mnoho z nich bylo stejně skvělých. Ale jedna je všechny naprosto převálcovala.

Na Osvětimskou knihovnici myslím vcelku často. A to už jsem ji dočetla před několika měsíci. A to se u mě nikdy nestává. Často po dočtení knihy ani nevím, jak se jmenovala hlavní postava.

Tahle kniha mi totiž zlomila srdce. Třikrát.

Několikrát jsem u ní brečela. Ale ne tak, jak se většinou u knih brečí, kdy se vám oči zalijí slzami a maximálně se vám rozmažou písmenka. Já jsem pokaždé knihu odhodila a začala jsem hystericky ječet, že dál už to číst nebudu! A nechci! Nemůžu! A že to není fér! Ale nakonec mi to nedalo a četla jsem dál.

Zamilovala jsem si Ditu. I Fredyho. Profesora Morgensterna. I Lídu. A spoustu dalších postav. Navíc je zde moc pěkně popsán vztah ke knihám (i ke starým a ošklivým).

A nejhorší je, že se to skutečně stalo.

Tuhle knihu si prostě musíte přečíst! A žádný možná...někdy... Teď! 

Tahle kniha byla jedna z nejlepších knih v mém životě! A rozhodně nejemotivnější. Nevím, jestli někdy seberu odvahu si ji přečíst znovu, ale to vůbec nevadí. jelikož na ni nikdy nezapomenu!

 (Akropolis, 2013)

P.S. Rozhovor s Ditou