ZELENINOVÉ KRÁLOVSTVÍ

V čase velikonočním jsem se u Knižního kukátka zúčastnila soutěže o knihu Tak trochu šílení, kde jste měli za úkol napsat tak trochu šílenou povídku (nakonec to bylo změněno, ale i tak jsem povídku poslala). A jelikož se mi vcelku líbí i po takové době, rozhodla jsem se o ni s vámi podělit. :-)

Bylo nebylo jednou jedno království, které bylo celé ze skla. A v tom království vládl moudře a spravedlivě král Květák se svojí ženou Brokolicí. A jak už to tak bývá, časem se jim narodila překrásná dceruška Kapustička a po ní ještě malá princeznička Čekanka.

Léta ubíhala, všichni v království byli šťastni a Kapustička dozrála do věku, kdy už bylo možné pomýšlet na vdavky.

Tehdy k ní přišel král a povídá: „Drahá dcero, můj košťál stárne, je čas, aby ses vdala a stala se královnou.“

„Dobrá tatínku, pozvi tedy všechny košťálové prince. Vyberu si některého z nich za muže,“ odpověděla princezna.

A tak se do skleněného království začali sjíždět košťáloví princové z blízka i z daleka. Přijel princ Kadeřávek i princ Ked Luben, dokonce až z Asie přijel princ Ze-Li, ale princezna nad každým ohnula svůj košťálek a říkala: „Tento princ mě není hoden, toho za muže nechci.“ A tak všichni princové zase s nepořízenou odjeli.

Královna řekla králi: „Miláčku, nedá se nic dělat. Musíme pozvat i ostatní zeleninové prince.“

Král vykřikl: „A nejsi ty tak trochu šílená? Přece se Kapustička nebude tahat s nějakým salátem nebo s nějakým kořenem?“

„Ale miláčku, uvidíš, že z těch si Kapustička určitě někoho vybere,“ uklidňovala ho královna.

„Nu, dobrá. Co mohu dělat.“

A tak se začali sjíždět zeleninoví princové. Přijel Robert Patizon, národní hrdina P.O. Rek i princ Hrášek, který se vyžíval ve všech hrách. Krása princezny by dokonce přesvědčila i papeže Pop Riku ke hříchu. Nakonec přijel i princ Křen z Ostrova, ale spíše než ruka princezny ho zajímaly dvorské klepy, a proto všude doprovázel krále s královnou.

Ale ani z těchto princů si Kapustička nevybrala.

„Co budeme dělat?“ lamentoval král. „Přece musíme Kapustičku provdat. Přece nenecháme Čekanku čekat, vždyť i ona bude mít za chvilku věk na vdávání. Ale provdat nejdřív mladší dceru? Sodoma Gomora!“

„Miláčku, myslím, že došlo na nejhorší,“ začala královna, „budeme muset pozvat i ovocné prince.“

„No ty jsi doopravdy zešílela! Kdo to kdy viděl, aby se zelenina, ta nejušlechtilejší a nejmoudřejší z rostlinstva, spřáhla s ovocem! Ovoce se k tobě sice chová sladce, ale jakmile se k němu otočíš zády…“

„Já vím, já vím, ale nic jiného nám nezbývá. Víš přece, co se stane, pokud se naše prvorozená brzy nevdá,“ řekla královna.

„Ach, ta proklatá kletba. Tři roky trvající zima. Bratr bude zabíjet bratra. Ach, to by byla zkáza celého Skleníku…Kapustička si vezme toho, koho jí určím a hotovo,“ odsekl král.

„Víš přeci, že to nejde, miláčku,“ řekla královna, „Kapustička by zármutkem shnila.“

„Zatracená Kapustička! No co se dá dělat? Pozveme i ovocné prince,“ souhlasil nakonec král.

A tak se začali sjíždět i ovocní princové. A tentokrát to byla přehlídka…radost pohledět! Byli tu princové milí a přátelští (např. Míra Belka), ale i zlí a krutí (Angry Ješť či princ Hrozen). Princové chytří (Víš jen) i naprostí vořeši. Střízliví i ti druzí (Mně Rumka, Slíva). Dokonce přijeli i dva princové z ostrova Man (Man-Go a Man-Dle). Prostě stovky a stovky princů. Podívaná to byla krásná. Všude plno barev i vůní.

Ale myslíte si, že si princezna vybrala? Nevybrala. I když jí král prosil, vyhrožoval, uplácel, plakal, Kapustička vždycky jen odpověděla: „Tady není můj princ.“

„Kurde molek, dítě! Copak nevíš, že nás tím vším uvrhneš do neštěstí?“

 „Vím, tatínku, ale copak mám žít celý život bez lásky?“ zafňukala.

Král se nezmohl na slovo. Věděl, že má princeznička pravdu. On svoji Brokolici miloval nade vše. A tak vstal a s trudomyslností odešel.

A tak, jak pravila kletba, nastala zima. A trvala dva roky. Všichni ve Skleníku začali chřadnout a v těch letech se neurodilo ani jedno dítě. Každý už byl smířený s tím, že tohle je konec. Slunce ani jednou nevysvitlo, a tak v království narůstal počet vražd i sebevražd. Byla to velmi těžká doba. Šílená.

Jednoho dne se Kapustička rozhodla, že se naposledy půjde podívat k řece. Řeku vždycky milovala a pohled na vodní hladinu ji uklidňoval. Ale teď, když uviděla svůj odraz ve vodě, zhrozila se. Byla celá nažloutlá a povadlá. „Ach já nešťastná, co jsem to provedla,“ rozplakala se.

Najednou se za ní ozval hlas: „Vy máte ale krásné kadeře. To jsou přírodní nebo je máte naondulované?“

Kapustička se otočila a tam stál celer. Byl tlustý a plný života, vůbec se nepodobal ostatní zelenině v království. Kapustička se lehce zazelenala. „Přírodní,“ stydlivě špitla.

„Neuvěřitelné a jak se lesknou!“ na to zase celer.

„Občas si na ně nakládám kravskou mrvu.“

„Jistě, to mnohé vysvětluje. A…to jsem nezdvořák, ani jsem se nepředstavil, jmenuji se Zeller.“

„Já jsem Kapustička,“ odpověděla princezna. Tváře jí hořely a vrátila se do nich zdravá zeleň.

„Mohl bych Vás pozvat na procházku?“ zeptal se.

„Moc ráda, půjdeme se podívat kolem řeky?“

„Jak si přejete.“

A tak se procházeli a povídali a princezna zahořela láskou. Jaké štěstí, že chodili kolem řeky a ona mohla oheň rychle uhasit! Odnesl to jen kousek košťálu.

A  na konci dne, když si dávali polibek na rozloučenou, na sobě Kapustička ucítila lehký dotek Slunce.